Měsíc po pádu padesátileté diktatury rodiny Assadů se vydávám do Sýrie. Snad jen ze zájmu o to, jak to v zemi, čelící dlouhá léta turistickým embargům vypadá. V jordánském Ammánu sedám na autobusovou linku, která je znovuobnovená po patnácti letech a vyjíždím směr Damašek. Na hranicích se trošku perou s mým pasem, plným latinky, ale nakonec se s tím nějak porvou a s úsměvem mě přivítají v osvobozené Sýrii. Zelená barva střídá na vlajce červenou, obyvatele zachvátil dlouho potlačovaný optimismus.

Do Damašku dojíždím za nějaké tři hodinky. Je krátce po převratu, proto musí jet autobus se zataženými závěsy, aby odstřelovači, kteří ještě zůstávají na pozicích v jižní Sýrii, neviděli, kdo a kde v autobusech jede. Jiné autobusy mají okna dokonce zabedněná dřevotřískou.

Autobus zastavuje na kraji Damašku. Míjíme rozbořené čtvrti. Autobus jede skoro prázdný, ale jedním z oněch cestujících je podobně starý člověk, jako já. Po chvíli společného rozhovoru zjišťujeme, že je to uprchlík, žijící v Brně. Do Sýrie se vrací po dvanácti letech. Po dvanácti letech uvidí svou rodinu v Hamá.

Spolu s námi jede několik málo starších jednotlivců. Když vystoupí na okraji Damašku, dav, který autobus netrpělivě vyhlížel, propukne v pláč. Pochopím, že se do země vrací první odpůrci Assadova režimu. Lidé, kteří museli utéct, aby nebyli persekuováni režimem. Všichni pláčou, objímají se. Na tomhle místě nemám co dělat, patří to jen jim, a tak chytám taxík a mířím do překrásného historického centra. Damašek je nejstarší město na světě. A je to vidět. Když si člověk odmyslí rozbombardované periferie, ocitne se v osvětleném, nazdobeném ráji, připomínajícího nejzapadlejší uličky Prahy, Paříže nebo Madridu. Historické budovy, uvolněná atmosféra, slavící lidé. Tak jsem si to představoval.

Po chvíli, co sedím v malém krcálku a piju Colu, slyším bubny. Přichází ke mně dav s obrazy Ježíše Krista. Blíží se Velikonoce a já sleduji velikonoční křesťanský pochod, procházející městem. Na každém rohu hlídkují vojáci HTS, ale nechávají procesí volný průběh. Kostely bijí do pozdní noci. Lidé se modlí, nejen k Alláhovi, tak, jako bychom to čekali, ale i k Ježíši Kristovi. Muslimové vedle křesťanů, bez výčitek, bez koukání skrz prsty. Poprvé v životě jsem viděl tak silnou a nefalšovanou náboženskou toleranci. A že zrovna v Sýrii?

Další den odjíždím z Damašku do Homsu. Z Homsu do Hamá. z Hamá do Palmýry a poté zpět k Damašku. Po cestě zastavuji ve vesnici Maaloula, jedné z posledních tří vesnic, kde se mluví západní Aramejštinou, tedy jazykem, kterým údajně mluvil Ježíš Kristus, a kterým mluví už jen nižší stovky lidí na celém světě. Jazyk, který co nevidět zanikne. A s ním i odkaz tohoto národa.

Cestuji po stopách míst, kde bojoval Islámský stát. Po místech, kde se tvořily dějiny během Arabského jara. Koukám, fotím a nasávám atmosféru míst, která jsou před zraky cizinců stále ukrytá. Míst, kde se tvořily jedny z nejpochmurnějších dějin novodobé historie. Kde IS stínal hlavy učencům, kde rekrutoval děti do armády. Kde Assad násilně potlačoval protesty, kde cenzura ovládala každodenní rutinu.

A já si přijdu svobodně. Zamiloval jsem se do Sýrie, do Syřanů, do zdejších památek. O to víc osobně cítím úlevu, kterou syrský lid zažívá. Otázka však zůstává – je ta úleva oprávněná? Nebo pod vedením Mohammeda Džulaního dojde k znovueskalaci spících konfliktů?

Sýrii, vliv a činy vládního hnutí HTS přidávám do seznamu mnou pozorovaných témat. Do Sýrie se budu vracet. A budu jí držet palce na cestě k rozkvětu.

.