aneb život na hladině

Asi patnáct procent rozlohy Lagosu tvoří slumy. Ty jsou převážně na periferiích a není jim věnována téměř žádná pozornost. Kromě jednoho. V lagoském zálivu se nachází největší vodní slum v Africe. Čítá deset milionů obyvatel. Na dřevěných kůlech tam stojí tisíce provizorních staveb z kusů naplavených dřevotřísek, plechů a dalších, zejména odpadních materiálů. Samotný slum je dělen na několik obvodů, z nichž nejznámějším je Makoko. Tenhle slum proslul svojí extrémně vysokou kriminalitou, nebezpečím pro cizince a obyvatele jiných částí Lagosu. Když do tohoto slumu směřují oficiální návštěvy, musí mít policejní doprovod s balistickými puškami nebo najatými žoldáky.

Jeden takový doprovod jsem chvíli před mým příchodem viděl. Tři oficíři v sakách, před nimi i za nimi po dvou strážcích se štítem přes obličej a právě těmi balistickými puškami.

Je to pár let zpět, kdy vedení města uvědomilo, že tenhle velký slum stojí na velmi atraktivním místě. Uprostřed zálivu, tam, kde ostatní přímořská velkoměsta, jako třeba Libreville nebo Point-Noire, mají rezidenční a obchodní zóny. Kontaktovali tak několik velkých nadnárodních developerských firem, které dostaly za úkol vypracovat velké megalomanské stavební projekty pro potenciální zástavbu slumu. A pomalu začali s ničením slumu. Nejdřív tam poslali velmi dobře zaplacené žoldáky. Prostě chudý chlapy z jiných, nekonfliktních a znepřátelených slumů. Ty vyzbrojili mačetami, dali jim policejní doprovod a vyháněli všechny obyvatele z přístřešků, chýše po chýši. Když bylo území vyčištěno, vypáleno, najely buldozery a zbouraly všechno, co se dalo.

Tahle mašinérie se týkala hlavně pozemní části slumu a tihle lidé pak začaly utíkat do vodních obvodů, kam přirozeně buldozery nemohly. Právě třeba do obvodu Makoko, které nyní, v roce 2026, tvoří jedno z posledních útočišť pro tyto vyhnané uprchlíky.

Vedení města tohle úplně nevyšlo.

Obyvatelé se dali na odpor a dodnes se jim daří všemi možnými prostředky vzdorovat, byť je odtamtud ročně vystěhováno několik tisíc lidí. Několik desítek lidí je každoročně během oněch konfliktů zabito.

Slum Makoko byl mým třetím vodním slumem v západní Africe. Prvním byl slum Zoulenzou v Ghaně. Tam žijí potomci malijských uprchíků, kteří se dali na jih před občanskou válkou.

Druhým slumem byla Ganvie v Beninu.

No a třetím Makoko, který je obýván zejména bývalými beninskými uprchlíky, právě ze slumu Ganvie. Šli do Nigérie za lepším, ale pohořeli. Benin je frankofonní země, Nigérie anglofonní. To je věc, která tvoří přirozenou a obrovskou bariéru mezi obyvateli Lagosu a obyvateli těchto frankofonních slumů. Jednoduše se nedomluví.

To, mnoho let zpět, vyústilo v konflikt, notoricky známý jako „válka slumů“ kdy mezi sebou jednotlivé gangy a obvody začali válčit. O co? O moc? Území? Jazyk? Kdo ví…

O existenci slumu Makoko jsem věděl, ale ani jsem nedoufal, že se tam dostanu. Nebo spíš, jsem se neodvažoval doufat. O Nigérii jsem neměl úplně nejlepší mínění, internetová fóra jsou plná lidí, kteří sdílí své špatné zkušenosti s tímto západoafrickým gigantem. A obzvlášť s tímhle slumem.

Byla to hozená rukavice.

Zaparkoval jsem před policejní stanicí nedaleko slumu a rozhodl se zeptat policistů, jestli se tam nedá jít. Policajti odpověděli, že tam nikdy nebyli. Klasika.

Po chvíli postávání před stanicí jsem se seznámil s nějakým borcem. Ten řekl, že zná syna náčelníka jednoho z obvodů a že by nás tam vzal. Že mám chvíli počkat. Tak jsem čekal. Za chvíli k nám přišel malý špinavý Nigerijec. Představil se jako Sunday. Zrovna byla neděle. A tenhle Sunday, ten byl zfetovaný až na půdu. Oči mu svítily, šly mu šejdrem, táhl z něj neidentifikovatelný zápach a vůbec nevěděl o světě. A tenhle pochybnej týpek mi začal říkat, že mě tam vezme. Za sto dolarů.

To jsem odmítl.

Zalezl jsem do auta a začal se radit s přáteli. Řekli jsme si, že za padesát to zkusíme a šli znovu vyjednávat. Zapomněl jsem říct, že jsme si na hotelu nechali všechny cennosti. Foťáky, pasy, peníze. My jsme ani víc, než těch padesát dolarů neměli.

Plácli jsme si.

Nejdřív nás tam protáhl nějakými úzkými uličkami. Lidi na nás koukali hodně nevraživě. Chvílemi jsme skoro běželi. Pochopil jsem, že procházíme obvodem, ve kterém Sunday není zrovna vítán, ale po chvíli jsme dorazili k vodě. Plavali v ní hadry, zbytky jídla a exkrementy. Zpoza rohu se vynořil kluk na kánoi. Sunday nám domluvil, že nás tenhle kluk, možná dvanáctiletej, proveze. První lezl do loďky kamarád Martin. V momentu, kdy si sednul, klesla kánoe asi o dvacet centimetrů. Všude okolo cholera, hřebíky s tetanem. Postupně jsme si nalezli a vydali se vstříc úzkým průlivům a uličkám mezi pontony.

Tyhle stavení jsou všude stejné. Čtyři klády jsou zaražené hluboko do země. Na nich je fórový dřevěný podklad a na nich stojí chatrče. Většina vypadá dost podobně, sem tam nějaká vyčnívá. Třeba, že je natřená barvou, olejem nebo zvířecí krví. Všichni dospělí se schovali, jen nás zahlédli. Možná proto na fotkách mám jen samé děti. Ty naopak vylézaly z úkrytů a mávaly nám. Byli jsme větší atrakce, než oni pro nás. Sem tam na nás nějaký, povětšinou zfetovaný dospělák něco zakřičel a i když jsem moc nerozuměl, nebylo to nic hezkého.

Měli z nás strach. Respekt.

Sem tam jsem něco vyfotil. Kluka, co se drží za šňůru. Ten se za námi koukal ještě asi sto metrů. Pár mávajících dětí. Těhotnou holčinu, která balancovala na hraně podlážky a flirtovala s naším dvanáctiletým lodníkem. Nebo na bílo namalovaného chlapce, tak, jak je to u nigerijského lidu Yaruba zvykem.

Hlavním příjmem lidí v Makoku je potápění. Chlapi se s kyblíkem potápějí na dno zálivu a do loďek tahají písek. Ten pak odvezou na pevninu do výkupu, kde ho naloží do kamionů a odveze se na stavbu. Těmhle potápěčům se říká kyblíkáři. Je to nebezpečná a hodně špatně placená práce, ale nic lepšího není. Na pevnině je nikdo nezaměstná. Štěstí máš tehdy, když jsi z bohatší rodiny a můžeš si na kanoi koupit motor. To pak můžeš plout dál od slumu a chytat ryby. V obytné zóně se ryby chytat nedají. Žijí v takovém bordelu, že se nedají jíst. Každý rok se v Makoku vyskytne epidemie nějaké nemoci. Kmeny cholery, žloutenky, antraxu, tyfu, do toho všudypřítomná malárie, dengue, žlutá zimnice…

Dobrý to bylo.

Při cestě zpět jsme rychle prošli další nepřátelský obvod a modlili se, že auto pořád stojí tam, kde jsme ho nechali. V autě jsme pak začali křičet. Tohle byl zážitek a totální vhled. Ryzí, divoký, spontánní a zvráceně nechutný. Tohle je to místo, které se ti vryje pod kůži jak hluboko to jen jde. Tohle byl život ve své surové podobě.

Nebo spíš živoření? Obrázek si musí každý udělat sám.

Fotky nejsou nejkvalitnější, ale jsou vzácný. Spousta novinářů a reportérů si na tomhle slumu vylámala zuby. Znám dva válečné reportéry, co fotili v Iráku, Kongu, Libyi…ale do Makoka se nikdy nedostali. Tyhle novináře v zahraničí poznáš. Má velký foťák, pusu plnou řečí a moc tlačí na pilu. My měli štěstí a možná až přespříliš naivní přístup. A místo zrcadlovky mobily. Osobně tuhle sérii fotek považuji za jednu z nejlepších, co jsem nafotil. Je jenom pár lidí, co měli privilegium ve slumu Makoko fotit.

A o to v reportážní fotce jde…